03.08.2008 16:52
Egert Jiří Zdravím všechny ještě jednou. Po přečtení postu bohuse, jsem si uvědomil, že těm později narozeným to možná řekne o neco víc, když přidám něco z osobních prožitků z té doby, zde jsou:
V onom inkriminovaném roce 1968 mi bylo 26 let a již devět roků jsem pracoval jako asistent kamery v Krátkém filmu-Praha. V srpnových dnech jsme točili nějaký dokument v jižních Čechách a bydleli jsme v Táboře, tuším v hotelu Jordán. V předvečer vpádu jsme celý štáb večer při večeři jako obvykle a posléze na jednom z pokojů hotelu diskutovali asi do jedné hodiny v noci o tom, jestli „sem vlítnou, nebo ne“. Asi v pět hodin ráno nás bušením na dveře vzbudil vedoucí hotelu, se kterým jsme večer popíjeli s pokřikem „vstávejte, jsou tady“. Okamžitě jsme byli na nohou, sedli do auta a honem jeli myslím do Třeboně, kde jsme měli na místě natáčení uskladněnou filmovou techniku, vše jsme pobrali a spěchali do Prahy. Pamatuji se, že cestou, která byla poměrně zdlouhavá nás někde u nějakého rybníka zastavil nějaký chlapík, který tam tábořil se stanem, měl auto Jeep Willys a chtěl od nás informace co se děje, kolik je hodin apod. Chvíli s námi poslouchal vysílání pražského rozhlasu na autorádiu a posléze pravil: tak to na to s…. a mastím to do Rakous, to si živě pamatuji. Když jsme se blížili k Praze, což mohlo být až někdy před polednem, byl vidět nad městem hustý černý dým. Bydlel jsem na Vinohradech, dvě ulice nad rozhlasem, někde jsem vyskočil z auta a utíkal domů. Fotoaparát jsem měl u sebe, ale doma jsem si potřeboval vzít nové filmy. Takže k rozhlasu jsem se dostal pozdě, tam už byly jen ohořelé vraky a rozstřílené domy na Vinohradské ul. Fotil jsem vše okolo sebe. V té době jsem fotografoval s přístrojem Leica, který je velice pohotový a nenápadný, takže jsem neměl s okupanty žádné problémy. Nejhorší okamžik byl, když v tom zmatku se spustila střelba, všichni šli k zemi, já ležel na chodníku přimáčknutý ke stěně domu a jen jsem slyšel jak to nade mnou hvízdá a na mne padá omítka z domu. Kolegovi z Krátkého filmu (Rudolf Slezák) prostřelili ústa. Nikdy jsem nic podobného nezažil a v tu chvíli jsem si myslel, že to je můj konec. Když vše ustalo pohyboval jsem se v okolí rozhlasu a Václavského. nám. Hodně naexponovaných filmů jsem tenkrát na radu jednoho kolegy naházel do aut s cizími SPZkami aby se dostaly ven, takže asi mnoho mých fotografií skončilo někde anonymně.
Po té, když byl zrušen v následných dnech zákaz večerního vycházení na ulici, jsem jel v noci za ženou a dcerkou na skútru do Suchdola (Praha 6). Na háčku pro zavazadlo jsem měl pověšený mosazný hmoždíř, který mi v Korunovační ul. poblíže ruské ambasády v zatáčce spadl na vozovku a způsobil veliký rámus. Z parčíku před ruskou ambasádou, kde byla ruská hlídka vyskákali ze zaparkovaného GAZu a parku sovětčíci, mířili na mne samopaly, vše mi sebrali (brašnu s fotoaparátem), naložili mne do GAZu a odvezli někam u kulaťáku na nějakou ruskou komandaturu. Tam se mne vyptával nějaký ruský důstojník proč a kam jedu apod. Jednali se mnou velmi slušně, ale z brašny a fotoaparátu jsem jim musel dát všechny filmy i ty čisté a tak jsem udělal malou sabotáž, že jsem všechny filmy za vyčnívající konec vytáhl z kazet a tím je znehodnotil. Také mne odvezli zpět k tomu místu, kde jsem zanechal skútr.
Nikdy jsem pořízené záběry nikde nepublikoval. Později jsem pracoval asi od roku 1971 v ČTK, nejprve jako reklamní fotograf a posléze jako reportér v obrazovém zpravodajství a to nešlo, to bych skončil definitivně, ani v té době podobné věci nebylo možné vytahovat na světlo denní. Měl jsem dlouho všechny vyvolané filmy uschované u jednoho kamaráda v Troji, včetně filmového kinetického materiálu (16mm), na kterém mám natočené pozdější vyplenění Aeroflotu na Václ. nám. po našem legendárním hokejovém vítězství nad ruským týmem.
Až nyní moje fotografie jdou na veřejnost. Jednak v připravované výstavě v Mánesu a s tím spojené publikaci, což pořádá paní Dana Kyndrová. Několik fotografií jsem poskytl Národnímu muzeu pro jejich chystanou akci-výstavu. A ještě se třemi přáteli, panem Miroslavem Kholem, Josefem Hníkem a Mirkem Hozou, za podpory kurátora pana Luďka Nováka pořádáme na symbolickém místě vzdáleném cca 50 metrů od rozhlasu v Café baru – Smart Gallery (Španělská ul. č.2) výstavu fotek na dané téma, která bude zahájena 11. srpna. Bude prezentovat asi 25 – 30 fotografií.
Co se týká nejsilnějších zážitků, tak asi výše zmiňovaná střelba u rozhlasu a hlavně pohřeb jedné z prvních obětí Milana Kadlece na hřbitově na Hanspaulce u sv. Matěje dne 27. srpna 1968, odkud mám asi nejsilnější fotografie.
Jiří Egert.