Bylo-nebylo, u bavorské hranice, v divokém podhůří Oberpfalzer Wald úpělo několik tisícovek nevinných. Podléhali zvláštnímu, nepěknému dennímu režimu, nedostatku spánku a žen, objektivizované hromadné stravě, občasnému alkoholismu a cigaretám Start.

Též trápeni byli pazgřivci krzna stejného, jichž však rámě ohvězdičkováno. Tito ramenatci zváni lidem poddanským vrkouni, anžto na veřejích jejich skvěl nápis VKr. Ubozí manové zváni k pohovorům nelítostným v uzavřených, vydýchaných místnostech s povětřím nemytých nohou a tam v křiku útrpném nuceni ku svědectví o přátelích a podpisům donašečským. Avšak všeho dočasu.

Pronásleduje marně sličnou Jitřenku, vylezl opět Velký Ohřívák na nebesa. I zasvítil na vozovou hradbu lidu strážného, jež autopark se v hantýrce zove. Tam bezmocně postával již povoz nesličný, jenž Espětkou Skříňovou volali. Tento nyní zmrtvělý ústroj ve svých lepších časech sloužil poctivě lidu hlásnému i donašečskému.

Pak za ním, ve stínu? Ach, jak krušno. Stíhací povoz – zlá, zelená Stodvacítka. Mučící jehlice všech vozovodičů a jejich dočasných nedobrovolných náčelníků. Chytala, trestala, vrkala do hlásání. Báje též hovořily o Cé-í-Pět, zelené písně pěly o hrdinném lapači hříšníků Kestřánkovi.

I usebral lid bědný v šatu hráškovém zbylé síly a i bez přikázané řehole započal tlačiti bezmocnou Espětku do stínu. Netuše, že v příšeří dřímá zlá Stodvacítka? I ozvalo se drcení, tříštění a skřípění. Pomsta dokonána.

I počaly časy ještě bědnější, vyšetřování, lání a skřípění zubů. Též opatření přijato – uvržení tlačby povozů skříňových zepředu dozadu do klatby. Však lid manský nežehral a usmíval se, neboť předchozí kratochvíle svobodná a veselá se zdála.