Za oněch šedě slastných časů jistot žili jsme nezaviněně několik typů dnů:

DNY OBYČEJNÉ – ani nenajdeš, vždyť každý, zejména pracovní den, má býti oslavou života a cestou k novým, světlejším zítřkům lidstva. Raději nejmenovat.

DNY VOLNÉ – vítány především dělným lidem, mravenci robotujícími „na svém“, režimem nijak nevyzdvihované ale ani nezatracované.

DNY SKUTEČNĚ SVÁTEČNÍ – státní svátky, které dělníkům a pracující inteligenci skýtají možnost strávit minimálně 24 hodin v posteli a pyžamu nebo v lese (vyber dle nátury). Vládne nám ale plánované hospodářství, systém si nemůže dovolit jen tak vyhodit miliony odpracovaných hodin za rok. A proto přesunuje – výměnou za svátek odpracujeme nějakou blízkou sobotu nebo neděli. Socialistický roční kalendář tak skýtá obyvatelstvu mnohou rozmarnou možnost tipovat, kdy, co, jak a za co se uskuteční nebo neuskuteční.

DNY NĚČEHO – Libovolný (i pracovní) den v týdnu, vážící se k určitému datu. Den železničářů, učitelů, armády .... režim využívá k odměňování zasloužilých pracantů a rozhlas zneužívá k opakovanému vyhrávání dechových skladeb oslavovaným profesím. Proč zrovna dechovky, to nikdo nikdy neobjasnil.

MEZINÁRODNÍ DNY NĚČEHO – tož to už je jiný kalibr. Sice opět datum bez ohledu na pracovní rytmus (jak jinak, celá zeměkoule jásá). Ale s puncem internacionalismu. V NSZ (toť prosím oficielní zkratka, znamená „nesocialistické země“) mohou pracující krvavě demonstrovat za svá práva, křičet po svobodě a občas se servat s policajty.

Ti naši to raději ani nezkoušejí. Mají jiné postupy. Hnusné, ale naše. Stahují se na svá pracoviště a tam .... chvíli ještě plkají, to ano. I politicky, i pracovně. Potom se dost jí a ještě více chlastá. Hlavně chlastá. Sem tam i nějaká odměna padne do výplatního sáčku nebo kousek kovu jest připjat na vestu.

Za všechny tyto významné dny lze si představit jeden modelový - MDŽ (i když nepředpokládám, že se vyskytuje takový ignorant, který by nevěděl, o co jde, raději uvádím: Mezinárodní den žen). Ten splňuje všechny náležitosti – revoluční tradice (stávka new-yorských švadlen roku 1909) a dámy oslavy dokáží velmi dobře připravit. A uklidit následky .....

Na pracovištích měla taková socialistická oslava ritualizovaný průběh:

Všichni předstírali, že pracují. Takové mimikry hráli často, nebyl to problém. Nejmladšího mužského člena teamu pověřil ještě za střízliva jeho vedoucí pořízením darů pro soudružky z oddělení nebo dílny. A nešlo z povinnosti se vyvléknout (třeba provokativním nákupem mýdla pro kuřáky s vůní tabáku, deodorantů proti filckám a pod.). Dokud nenastoupil do kolektivu ještě mladší muž a nuceně nepřevzal žezlo nákupčího.

Krátká „porada“ – poděkování ženám, rozdání pozorností, otevření krabic s chlebíčky a lahví s čímkoliv, co obsahuje minimálně 13 % lihu. Pak už paměti vynechávají. Jen fotografie svědčí.

----------------------

Po převratu suita mezinárodních dní zmizela. Vrátily se některé komunisty potlačené oslavy (Svátek matek), které se provinily nedostatkem revolučního základu a některá náboženská data – ty vymýtili zase pro přemíru religiozity. I MDŽ po asi patnáctileté pause máme zpět (mimochodem, celosvětovým dnem je výročí stávky v největším městě U.S.A. od r. 1975).Prosákla komerce.

Coca-colový dědek, hrající si na starého Mráze, splývá s Vánocemi. Nově importovaný Valentin, na kterého fungují (zatím) především puberťáci. A možná i něco dalšího, co mi není známo.