Dne 30. dubna 1344 je Praha povýšena na arcibiskupství a vyňata z poslušnosti arcibiskupa mohučského. Za šest dní nato je papežskou bulou uděleno arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic právo korunovat českého krále. Dne 21. listopadu 1344 Karel IV., tehdy ještě kralevic a markrabě moravský, pokládá s dlouholetým přítelem, Arnoštem z Pardubic, tehdy již slepým otcem, Janem Lucemburským a bratrem Janem Jindřichem, základní kámen katedrále sv. Víta v souvislosti s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství. Arnošt byl oblečen v arcibiskupské palium. Slavnosti se účastnilo veliké množstvím prelátů a urozených pánů, přičemž sbor zpíval Te Deum laudamus (tebe Bože chválíme). Hlavním architektem byl Matyáš z Arrasu. Matyášovi už bylo 55 let. Stavbu zahájil východním kněžištěm, aby se co nejdřív mohly sloužit mše. V chóru ve tvaru podkovy dokázal zbudovat osm kaplí. Všechny mají shodný půdorys a odpovídají jim lichoběžná pole ochozu. Klenby rostou na drobných hlavičkách hruškovitých příporek, celek je střízlivý a prostý. Buduje závěr chóru s arkádami až po triforium. Staví východní část dlouhého chóru s jednou kaplí na severní a dvěma na jižní straně. Na jihu zahajuje stavbu včetně obvodového zdiva kaple svatého Kříže, která byla zprvu umístěna samostatně mimo rozestavěnou část katedrály na severu začíná sakristii. Ve dvaašedesáti letech Matyáš z Arrasu umírá. Později po jeho smrti převzal vedení stavby Petr Parléř. Narodil se v Gmündu ve Švábsku. Tvrdí se, že do Prahy přišel velmi mladý, asi 23letý, nejspíše z Kolína nad Rýnem. Vzhledem k svému mládí musel za sebou mít podporu a zkušenosti stavitelské rodiny, aby mu byla svěřena stavba takových rozměrů. Parléř pocházel z významného stavitelského rodu. V katedrále sv. Víta použil tehdy neobvyklou síťovou žebrovou klenbu tzv. Parléřovského typu, jež je vlastně klenbou valenou s výřezy na okna s krásným zdobením, tehdy ještě nosných žeber. Sv. Vít je trojlodní katedrála s příčnou lodí, triforiem a věncem kaplí. Nejvýznamnější z nich je kaple sv. Václava postavená nad jeho hrobem. Tuto téměř kubickou místnost Parléř zaklenul do té doby neznámou klenbou hvězdicového vzoru, jíž podpory se oproti tradičním klenbám přesunuly z rohů (koutů) místnosti do třetin stěn. Nad kaplí svatého Václava se nachází korunní komora, kde jsou uloženy české královské korunovační klenoty. Parléř po té založil velkou neboli zvonovou věž 99,5 metrů vysokou. Po smrti císaře Karla IV. Parléř ještě setrvačně pokračoval v díle, ale za dvacet let po císaři zemřel i on. Zájem následovníků pak opadl. Petrovi synové zatloukli staveniště stěnou z prken a potom fragment chrámu uzavřeli zdí. Katedrála zůstala pro dalších pět set let torzem. Po požáru Hradu a Malé Strany, který zničil severní věž a rozestavěnou loď katedrály byla jižní věž roku 1554 opravena a opatřena arkádovým ochozem. Z roku 1770 pochází barokní helmice pobitá mědí. Jak název napovídá, je v této věži umístěna zvonice. Na jižní části katedrály je exteriérová mozaika Posledního soudu, což je prvek na sever od Itálie značně neobvyklý. Nechal ji zhotovit Karel IV. benátskými umělci.
Západní část, průčelí s osmdesátimetrovými věžemi, byla přistavěna v 19. a 20. století podle projektu Josefa Mockera. Po jeho smrti (1899) převzal vedení Kamil Hilbert. V září 1929 byla dokončena dostavba katedrály u příležitosti tisíciletí zavraždění svatého Václava. Mimo bohoslužby slouží chrám jako pokladnice českých korunovačních klenotů, mauzoleum českých králů a galerie sochařských a malířských portrétů. Na výzdobě západní části katedrály se podílela řada význačných umělců – František Kysela, Max Švabinský, Alfons Mucha, Karel Svolinský, Otakar Španiel a další. V letech 1934 až 1935 upravil hrobku českých králů architekt Kamil Roškot (spolupráce na erbech: sochař Ladislav Kofránek)
Dekretem kardinála Vlka ze dne 23. dubna 1997 byl katedrále udělen (resp. obnoven) název katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, a to s poukazem na skutečnost, že toto zasvěcení získala na tomtéž místě stojící románská bazilika vybudovaná Spytihněvem II. při jejím svěcení biskupem Gebhartem v roce 1074.