Zdravim vespolek.
zivot mi nekdy pripada, jak shinkansen: sedi si clovek v sedacce, neco si precte, neco si poslechne, neco da pod zub a najednou je nekde v uplne jinem svete.

a nekdy zas jak stary rozhegany rebrinak, co se trmaci po polnacce plne vymolu a kamenu: cloveka boli vsechny kosti, jak je hazen ze strany na stranu, nahoru dolu, ma pocit, ze to trva cele veky a je posoupnut jenom o kousicek.

chtelo by to si zas sednout nekam na utes a pozorovat pro zmenu zivot vln, jak se blizi k pobrezi, jak se honi jedna za druhou, aby se rozplacly o breh.

az zas bude cas a prostor ...